4 stupně poznání aneb co nás mohou naučit těžké životní okamžiky

Markéta Čeplová13.10. 2026035x

V následujících řádcích předkládám jeden ze způsobů, jakým může každý z nás náročnými životními obdobími nejen bez úhony projít, ale také při tom neminout obecné poznání, které nám takové zkušenosti přináší.

1. Seznamte se, nepříjemné emoce

To první, čemu v těžkých situacích musíme čelit, jsou naše nepříjemné emoce. Většina z nás na nepříjemné pocity a těžké stavy mysli automaticky reaguje odporem. Bráníme se konfrontaci s bolestivými emocemi a traumatizujícími prožitky, odmítáme cítit smutek, strach nebo hněv. Je to reflex, který si ani neuvědomujeme. Instinktivně se snažíme chránit sami sebe tím, že nepříjemné pocity potlačujeme, racionalizujeme, odmítáme si je připustit či je před světem i sami před sebou skrýváme za předstíranou pozitivnost.

Problém nastává, když se z potlačování emocí stane zvyk a vzorec chování. Potlačování emocí může mimo jiné zvyšovat hladinu stresu a negativně ovlivňovat náš imunitní systém, zhoršovat naše duševní zdraví, včetně rizika úzkostných a depresivních poruch, a v neposlední řadě narušovat kvalitu mezilidských vztahů. Často platí, že emoce, které neprožijeme, a pocity, které odmítneme vzít na vědomí, nikam nemizí, nýbrž čekají, až se k nám budou moci obloukem vrátit. Je nabíledni, že pokud si například odmítáme přiznat a řešit nespokojenost ve vztahu, tento pocit bude sílit a negativně ovlivňovat i další oblasti našeho života. Anebo pokud si nedovolíme prožít smutek a truchlit po ztrátě někoho či něčeho blízkého, pouze tím odkládáme nevyhnutelné a bolestivé období jenom prodlužujeme.

Domnívám se, že za běžných okolností je nejzdravějším a nakonec i nejrychlejším způsobem, jak se vypořádat s bolestivými emocemi, přijmout je takové, jaké jsou, a tak je také prožít. Emocím nebránit a nechat je, aby námi prošly, přestože náš mozek, ovlivněný pudem sebezáchovy, protestuje. Nemusíme mít strach. Metaforický oheň emocí nás nespálí, když mu nebudeme klást odpor nebo do plamenů ještě nebudeme přilévat olej. V ohni shoří pouze to, co nám již není k užitku, a my pak jako bájný fénix opět povstaneme z popela.

Je zcela v pořádku občas nebýt v pohodě, truchlit, pociťovat hluboký žal nebo být smutný. Dovolme si zalykat se vztekem, třást se hněvem a propadat zoufalství. Prožívat emoce znamená prožívat život – se vším, co přináší, a ve všech jeho podobách. Nehraje přitom žádnou roli, zda jsou emoce tzv. „negativní“ nebo „pozitivní“. Pakliže si neumožňujeme zakoušet celou škálu svých pocitů, obíráme se tím o příležitost naučit se rozumět sám sobě a zdokonalovat svoji emoční inteligenci. Naše emoce a pocity je nutné uznat jako důležitý zdroj informací a brát je vážně.

Dar emocí je jednou z klíčových vlastností, které dělají člověka člověkem v tom nejlepším slova smyslu. Komunikace, porozumění a spolupráce s naším emočním tělem by bez nadsázky měla být součástí učebních osnov základní školy. Pokud chceme zdravě prožívat i těžké a nepříjemné emoce a neochuzovat se tak o bohatství životní zkušenosti, často se neobejdeme bez změny přístupu k sobě. Vedle toho se nám bude hodit několik „měkkých dovedností“, jež se můžeme učit a posilovat každým jedním krokem, který učiníme na cestě osobního růstu:

Duchapřítomnost a sebeuvědomění. V prvé řadě nám možňuje všimnout si svých emocí a pocitů, vzít je na vědomí a nepodlehnout zvyku nepříjemnou emoci potlačit.

Vnitřní síla a odvaha. Povzbuzují nás k tomu, abychom se odvážili vydat všanc dosud nepoznanému – tím je každé nové setkání s nevyzpitatelným světem pocitů a emocí. Vědomí vlastní síly nám pomáhá zbavit se strachu z nedostatku kontroly a dodává nám jistotu, že ať nás čeká cokoliv, tuto zkušenost ustojíme.

Sebeláska. Zdravá sebeláska podporuje schopnost sebepřijetí, odbourává rezistenci vůči nepříjemným stránkám bytí, a odpor a sebekritiku nahrazuje laskavostí.

Vnímavost, pozornost a intuice. Umožňují nám porozumět našemu rozpoložení a identifikovat jeho příčinu a souvislosti.

Sebeovládání, ukázněné ego a emoční moudrost. Dokáží odvrátit destruktivní projevy – zabrání nám vyjadřovat emoce agresivně a ublížit sobě nebo lidem v našem okolí. Kromě toho nám zabrání v okamžicích bolesti hledat viníky našeho stavu, uchylovat se do role oběti, a tím si ubírat svoji sílu. Nakonec nám též umožní rozpoznat okamžik, kdy je načase posunout se dál a zanechat těžkou zkušenost a s ní spojené emoce v minulosti, abychom v nich neprodlévali déle, než je nutné.

Pro úplný obraz je nicméně nutno dodat, že ne každý jeden emoční vzruch vyžaduje naši plnou pozornost. Jsme tvůrci vlastního života a můžeme toho ovlivnit daleko víc, než jsme si ochotni připustit, včetně svého způsobu vnímání a prožívání. Máme tedy na výběr a v mnohých případech je skutečně dobré vynořující se nepříjemné emoce jen vzít na vědomí a posunout se dál bez zbytečného otálení.

Jak tomu bývá, je i zde situace složitější a nelze ji zjednodušit na jedno paušální pravidlo. Každou situaci je potřeba nahlížet individuálně a spoléhat se při tom na vlastní emoční inteligenci, jež nám řekne, zda je radno nechat konkrétní emoční stav rozvinout a prožít jej beze zbytku, nebo nikoliv. Je to součást nikdy nekončící cesty sebepoznání, na níž se učíme, jak se sebou pracovat, a prohlubujeme svoji duchapřítomnost. Jejím cílem není dokonalost, nýbrž pokrok, tedy cesta samotná.

2. Příležitost k revizi hodnot a priorit

Někdy můžeme mít pocit, že se nám vše sesypalo a všechno jsme ztratili. Zdá se nám, že jsme přišli o své sny, představy a jistoty, či že se zhatily naše plány. Pokud si však dovolíme povznést se nad prožitou zkušenost a získat nadhled, můžeme dospět k pochopení, co je v životě skutečně důležité. Útrapy a neštěstí poskytují příležitost ujasnit si životní priority a hodnoty.

Dostáváme díky nim možnost si uvědomit, že v životě nemůžeme ztratit nic jiného než zdánlivé jistoty, na nichž jsme závislí, příběhy, s nimiž se identifikujeme, hodnoty, na nichž přehnaně lpíme, a představy, které se už přežily. Když nazraje čas, odchází vše, co musí v procesu neustálého vývoje uvolnit místo něčemu dalšímu. To trvalé a věčné zůstává netknuté, z života odchází pouze jeho dočasné, přechodné formy,

Nemůžeme přijít o jistoty. Veškeré životní jistoty jsou pouze zdánlivé a každý stav je přechodný.

Nemůžeme ztratit svůj domov, neboť jej stále nosíme v sobě.

Nemůžeme přijít o své povolání, protože to je mnohem víc než jen naše zaměstnání.

Nemůžeme ztratit své naděje a sny, pouze jejich dočasnou podobu.

Nemůžeme ztratit víru, ideály nebo naději, pokud se tak nerozhodneme, protože jejich zdrojem jsme my samotní.

Nemůžeme přijít o úspěch, pokud se tak, opět, sami nerozhodneme, neboť jsme to my, kdo určuje, co úspěch znamená.

Nemůžeme ztratit lásku, neboť ta přesahuje nás i naše milované.

Nemůže přijít o svoji identitu, pouze o to, s čím se identifikujeme.

Nemůžeme ztratit sami sebe, pouze svoji dočasnou představu o sobě.

Nemůžeme přijít o život. Život nikdy nekončí, pouze se mění jeho forma.

Přesto se běžně stává, že trpíme pro věci, které jsou ne-podstatné, ba přímo iluzorní. Stojí na materiálních hodnotách, které nemají význam samy o sobě, nýbrž pouze zprostředkovaně. Věcem, jako je hromadění peněz nebo majetku a usilování o moc a sociální status, přisuzujeme hodnotu tehdy, když nejsme schopni vnímat více než hmatatelnou a oku viditelnou realitu, anebo když kulisám okolního světa přikládáme příliš velký význam.

Navzdory překrásnému provedení jsou to však pouhé kulisy. Jestliže nedokážeme nahlédnout za jejich povrch, zůstane pro nás svět dvourozměrný a stejně plochý bude i náš život.

Jakmile začneme rozlišovat mezi přechodným a trvalým, omezeným a nekonečným, povrchností a smysluplností, klamem a velkými pravdami, pak zjistíme, že nemůžeme nic doopravdy ztratit, ani nás nic nemůže ohrozit. Nic nám zcela nepatří, vše máme pouze v dočasném užívání.

Pokud nemůžeme nic ztratit, nemusíme mít o nic strach. Jakmile si toto plně uvědomíme, osvobodíme se a budeme moci žít v dosud nepoznané lehkosti.

Využijme každou příležitost přehodnotit svůj žebříček priorit a spolu s ním svůj způsob života. Položme si následující otázku: Co je v našem životě nejdůležitější? Nejspíše by málokdo z nás odpověděl, že jsou to „peníze“ nebo „práce“. A přesto, kolik svého drahocenného životního času a energie věnujeme věcem, které samy o sobě nejsou důležité? Zkusme přijít na to, co s tím každý z nás může udělat. Abychom mohli společně i každý sám utvářet vlastní život s vědomím toho, co je doopravdy důležité a smysluplé, a díky tomu žít krásně a naplno.

3. Poznání věčnosti

Příliš mnoho z nás je natolik zahlceno shonem, všemi povinnostmi a hlukem každodennosti, že většinu času projíždí životem v jednou vytyčených kolejích, a nemá kapacitu zabývat se tím, kam to vlastně celé směřuje. Ne vždy se ptáme, jestli je to ta nejlepší trasa, anebo zda nemáme rovnou přestoupit do jiného dopravního prostředku. A tak se harcujeme životem, aniž bychom věděli, kam míříme a proč jsme se vůbec vydali na cestu.

Bolestivé zkušenosti a životní tragédie by si nikdo dobrovolně nevybral, alespoň ne v běžném slova smyslu. Přesto jsou nezřídka tím jediným, co nás dokáže vytrhnout z otupělosti, a co prolomí naši neschopnost vnímat to, co je podstatné. Jsme-li dostatečně pozorní a počkáme si, až se přežene a opadne první vlna emocí, rozhostí se bezvětří a my si můžeme všimnout něčeho, co dosud spíše unikalo naší pozornosti

Při pohledu na spoušť, jež po sobě zanechalo právě proběhlé zemětřesení, nám dojde, že jsme někým docela jiným, než za koho jsme se pokládali, a že život je ještě něčím jiným, než jsme si mysleli. To, s čím jsme se dosud identifikovali a co jsme považovali za skutečné, totiž leží v troskách. Díky tomu si uvědomíme, že jakkoli ničivá byla naše zkušenost, existuje část nás samých, která nejenže ji přestála, ale dokonce zůstala netknutá. Část nás samých přetrvává, navzdory všemu a všem – ta podstatná část.

Ukáže se, že jsme víc než naše kariéra, finance, naše děti a partner, vzdělání a společenský status nebo národnost a náboženství. Jsme víc než život, který jsme si v tomto systému dosud pečlivě budovali, víc než naše přesvědčení a představy, na které jsme dosud spoléhali. Znamená to, že život se neodehrává jen na jevišti divadla tohoto světa a naše pravé já není omezeno na roli, kterou v této hře hrajeme, ba přesahuje hranice našeho těla i mysli. Znamená to, že hmatatelný je pouhý zlomek pravdy.

Když odejde to, co je pomíjivé a dosud zastiňovalo náš zrak, odhalí se hlubší vrstva reality. Toto jádro našeho života i veškeré existence zůstává neporušeno a hmatatelný svět z něho povstává. Nic je nemůže ohrozit ani umenšit, a zničit už teprve ne. Představuje naše pravé já, které je věčné a nedotknutelné, a je tím jediným, co je doopravdy podstatné.

Hledejme a nacházejme je hluboko uvnitř nás samých, jakož i ve všech ostatních bytostech. Naše já, naše vnitřní pravda je pravým měřítkem našeho života a může se stát jeho kompasem. Když se k němu budeme vztahovat svou myslí a svým každodenním životem, prohloubíme tím svoji životní zkušenost a naše vnímání rozšíříme o další rozměr.

Buďme proto vděčni těžkým životním obdobím, neboť díky nim lépe poznáváme, kým doopravdy jsme. Nicméně abychom zostřili své vnímání, nemusíme čekat na náročné zkušenosti nebo události, které nám připomenou naši smrtelnost. Můžeme sami nastoupit cestu poznání a poznanou pravdu vyjadřovat svým životem.

4. Postoj k obtížným životním zkušenostem

Náročné a bolestné zkušenosti jsou nevyhnutelné – a z dobrého důvodu. Mnohdy teprve díky pocitu zoufalství poznáme naději, díky okamžikům slabosti poznáme svoji sílu, nemoc přinese obnovu vitality a z bolesti může povstat extáze. Jsou to právě těžké chvíle, které dávají zrodit životní lehkosti.

Každá nepříjemná zkušenost je následkem konkrétní příčiny. Porozumět jí nám někdy připadne snadné, jindy méně, někdy je to zcela nad naše možnosti. Spíše než schopnost rozklíčovat příčinné souvislosti sebenepatrnějších událostí v našich životech považuji za důležitější to, jak k nim přistupujeme. Náš postoj k obtížným stránkám života, těžkostem a nezdarům totiž zásadním způsobem ovlivňuje náš celkový pocit z vlastního života.

Pokud své životní zkušenosti hodnotíme a rozdělujeme na dobré (chtěné) a špatné (nechtěné), a pokud odmítáme to, co je nám nepříjemné, zbytečně si tím způsobujeme ještě více utrpení. Pokud k nepříjemným zážitkům naproti tomu přistupujeme otevření a smíření, může se nám ulevit od zátěže zranění a traumatu. V momentě přijetí uvolníme mentální sevření a umožníme pocitům, aby se uvolnily, a situaci, aby se posunula. Přijímat věci tak, jak jsou, neznamená být pasivní. Můžeme věci přijímat a být za ně vděční, aniž bychom přestali využívat své schopnosti měnit sami sebe a ovlivňovat běh světa.

Nepřijímat nepříjemné zážitky by znamenalo nepřijímat celé spektrum životní zkušenosti člověka. Pokud naše vnímání vychází z představy, že se naše emoce a zkušenosti dělí na pozitivní a negativní, umisťujeme je na jednu či druhou stranu pomyslné stupnice. Její střed představuje neutrál a póly jsou označeny kladným nebo záporným znaménkem. Toto však není nic jiného než krajně zkreslený konstrukt naší mysli, založený na posuzování věcí podle toho, jestli jsou příjemné a líbí se nám, nebo jsou nepříjemné, a proto se nám nelíbí. My ovšem nemůžeme mít „zápornou zkušenost“. Odmysleme si kladné a záporné znaménko a naše perspektiva se zcela promění. Uvědomíme si, že všechny zkušenosti mají stejnou platnost i význam a nepříjemné prožitky nejsou lepší ani horší než prožitky příjemné. Obě pomyslné strany spektra jsou komplementární – navzájem se doplňují a vytváří dokonalý celek, jednotu.

Nepřijímat svůj život a svět, ve kterém žijeme, by znamenalo nepřijímat sám sebe. Vždyť jsme to my sami, kdo vytváří svůj život a podílí se na tvorbě života kolektivního! Každý jsme ve skutečnosti sladěni se vším, co je, jsme v jednotě s veškerým stvořením a jsme jeho nedílnou součástí. Je to pouze naše mysl, malé lidské ego, co nadále podléhá iluzi oddělenosti a volí boj namísto míru. Kritizovat a odmítat stav věcí ve svém životě i světě, v němž žijeme, tak znamená kritizovat a odmítat svoji existenci a své dílo.

V našem životě se stane pouze to, co se stát muselo, a přijetí je pak jedinou přísně vzato realistickou reakcí. Odmítat to, co již je, či dokonce nepřijímat to, co bylo, zcela postrádá význam. Hlavní smysl těžkých životních zkušeností je prostý a vždy stejný: mají být prožity. Nic víc, nic míň. Přímá cesta – cesta prožitku bez posuzování – se mi tedy jeví být nejlepším způsobem, jak si počínat v těžkých situacích i v životě obecně. Brát život tak, jak přichází, včetně všech možných situací a pocitů s nimi spojených, a s celou škálu lidských emocí.

Nově nabytá emoční moudrost nám umožní jít dál, aniž by na nás bolestivé zkušenosti zanechaly neblahé následky v podobě trvalého zranění či traumatu. Kdykoli nastane chvíle zahojit se a posunout se dál, je potřeba vše odpustit a nechat za sebou. To je možné pouze tak, že odložíme stranou veškeré soudy vůči ostatním i vůči sobě a znovu otevřeme své srdce. Díky tomu můžeme obnovit své síly a důvěru v sebe i svět okolo nás. Pod vahou těžkých situací můžeme zakolísat, ale to je v pořádku. Necítit se dobře je v pořádku. Ani upadnout neznamená selhat, pokud potom opět vstaneme a jdeme dál. Obstojíme tím, že to nevzdáme – se životem a sami se sebou.

Závěr

Bez ohledu na to, kolikrát jsme se ocitli na dně a kolik zranění jsme utrpěli, nemáme důvod ztrácet důvěru a naději v sebe a ve svůj život jako takový. Nikdy se neuzavírejme před životem nebo před druhými lidmi. Naopak, otevřme svá srdce ještě více, jakkoli bláhové se to může jevit. Záleží jen a pouze na nás, zda budem žít odvážně, zvídavě a naplno, anebo budeme žít jen napůl a ve strachu.

Jděme klidně dál, s plným vědomím skutečnosti, že každý den je pro nás doslovným darem, novou příležitostí k životu. Využívejme ji naplno, znovu a znovu. Žijme tak, aby to za to stálo; aby nás to bavilo, aby nám to dávalo smysl. Děláme to pro sebe – a tím přispíváme zároveň k dobru ostatních. Buďme k sobě laskaví a chovejme sami sebe v úctě za to, jak hezky žijeme – jak jsme šikovní. 😊

Žít
bez lítosti nad tím, co bylo,
bez strachu z toho, co bude,
s nadšením pro to, co je,
a s nadějí v to, co by mohlo být.

Můj článek tuto problematiku nevyčerpal. O každém z témat se můžete dozvědět více na bezplatné úvodní konzultaci – viz zde.